VIZE VLADIMÍRA ŽIDLICKÉHO ...
K expresivitě tíhne Vladimír Židlický dlouhodobě. Ačkoli záhy upřednostnil médium fotografie, nevzdal se malířské zkušenosti šedesátých a sedmdesátých let a s ní spjatých gestických vstupů do scenerií obrazů. Nerozpakoval se výrazně — a tehdy nepřehlédnutelně — zasahovat do negativů, popřípadě i do pozitivů. Dá se tedy hovořit o piktoriálním efektu, byť v poněkud jiném smyslu než v historické éře klasiků pamětihodných jmen, řekněme Alfreda Stieglitze, Edwarda Steichena, Josefa Sudka či Františka Drtikola… Oproti nim se Vladimír Židlický pustil do zvětšenin rozměrů přesahujících tradici sběratelského prohlížení
grafických a fotografických listů v rukou… Sám svůj vývoj charakterizuje slovy: „Můj přístup byl v sedmdesátých letech krajností. Nikdy jsem nebyl typický fotograf, takže pořád lpím na tom, čemu se říká subjektivně animální pečeť. Obličeje, nejsou-li odňaté, vyškrábané nebo zamlžené, by navozovaly možnou personifikaci, která mi tehdy nevyhovovala jakožto fenomén zavádějící komunikaci diváka s dílem na scestí. V mých nových věcech však často už tak rigorózní nejsem. Negativy překrývám, maluji do nich štětcem, zanechávám ryté stopy, převádím je do inverze, užívám opakovaného osvitu a jakýchkoliv dalších, často dosti extrémních postupů. Procházím v ekoparku kontejnery s odpadem a hledám věci, které nesou struktury šedesátých let. Vyznávám sílu poznamenání předmětu navršeným časem;
tyto věci pak třeba skenuji… A navíc je možné do digitálního obrazu poměrně snadno dál zasahovat a to v kterékoli fázi a tím protáhnout mysterium tvorby prakticky do nekonečna.“
Jakkoli vystavuje Vladimír Židlický po celý svůj produktivní věk exponáty v pravém smyslu toho slova, zušlechtěné přinejmenším tónováním, ba mnohdy ve výsledku naprosto unikátní a to i ve světovém měřítku, klíč k hlubší interpretaci jeho díla patrně skýtá něco jiného. Jistěže Židlický nadále usiluje o jedinečnou figurální skladbu a o nenapodobitelnost jakosti svých kreací, puncovaných autorskými doteky jakožto návaznými rysy komunikace… Nicméně za stěžejní motivaci umělce budiž pokládána existenciální reflexe.
Co z umění ostatně zbývá, je-li odkazováno výhradně do roviny estetické? A to nejen slovníkovými definicemi, ale především až příliš rozšířenou praxí! — Obávám se, že pouhá podívaná na tak řečený první plán dostatečně uspokojující není…
Rozumí se, že rovněž Židlického velkoformátová plátna působí i svou monumentalitou. Ta dokáže vizuálně ovládnout značný prostor. Jejich uhrančivá propracovanost není ovšem samoúčelným efektem; je nositelem výrazu vědomí o úskalích existence v současném světě.
Civilizační hrozby sleduje Židlický skutečně v globálním záběru. Na proměnu jeho námětů měl vliv souběh mnoha okolností, zvláště třeba koronavirová pandemie, ale i dopady nepřetržitého válčení, jakožto důsledek politiky hrotící rozpory, ať už mezinárodní nebo uvnitř té které společnosti. Zjevné jsou též impulsy k sekvenci Zákazů vyjádření a odezvy na problematické dopady sklonů ke konzumerismu, včetně negativních environmentálních vlivů. Boschovské figury Mystického setkání po pěti staletích se pak dovolávají opory odvěké duchovnosti lidského rodu.
Souhrnný titul publikace děl z let 2018 až 2021 Jak to vidím já… signalizuje vůli zveřejnit osobní postoje. Tvůrci se ale nejedná o pouhé ujištění sebe sama o vlastní pozici vůči vnějším nástrahám, nýbrž o zásadní existenciální poselství jako takové. Sotva může být jiné než varovné a polemické, nedostává-li se nám silného vývojového zřetele coby záruky pozitivní budoucnosti. Židlického filozofie vztahů širších společenství a jedinců však zároveň nepostrádá návratnou symboliku kruhových seancí, naznačující nezbytnou potřebu vzájemného sepětí. Otevřená tak zůstává i nabídka možnosti nadějných vyhlídek…
Josef Moucha, teoretik fotografie, fotograf
VLADIMÍR ŽIDLICKÝ, rodák z Hodonína (1945), absolvent katedry umělecké fotografie FAMU (1971—1975) a dlouhá léta rovněž pedagog, vystavuje od roku 1980 v prestižních galeriích a muzeích v Evropě, Asii či ve Spojených státech amerických. A to jak samostatně, tak ve vývojově koncipovaných přehlídkách spolu s osobnostmi světového věhlasu. Je zastoupen v mnoha významných veřejných i soukromých sbírkách, například: Centre national d’art et de culture Georges-Pompidou; Bibliothèque nationale de France; Maison européenne de la photographie, Paris; Museum of Modern Art, New York; Museum of Fine Arts, Houston; Museum of Modern Art, San Francisco; Art Institute, Chicago; Museum Ludwig, Köln; Museum voor Fotografie, Antwerpen; Le musée Nicéphore Niépce, Chalon-sur-Saône; Musée de la Photographie, Charleroi; Museet for Fotokunst, Odense; Moravská galerie v Brně; Galerie hlavního města Prahy; Muzeum Sztuki w Łodzi; Collection Barends & Pijnappel (Galerie Baudelaire), Antwerpen; La collection Madeleine Millot-Durrenberger, Strasbourg…
