Michal Mráz se od roku 2013 profiluje jako výrazný malíř melancholických obrazů s prvky hybridní poetiky a kritického společenského podtextu. Východisko jeho tvorby lze nalézt v pozicích streetartové rezistence. Kritický náboj vložený do syrového protestu byl autorem sofistikovaně vtažen a rozpracován do nové podoby bohaté a rozmanité obrazové konstituce. Jednoduchá šablona spojená s rychlým umístěním gesta v městském exteriéru, byla použita autorem opačně (inverzně!) - jako složitý podkladový rastr hostící následnou malířskou iluzi. Rychlost a adrenalin streetartových aktivit nahradila soustředěná, časově náročná práce v ateliéru. Obraz se proměnil v podvratnou matrici časosběrné komprimace, v níž se dějové vrstvy překrývají a halucinačně prostupují.
Velký důraz klade autor na popisnost detailů, v důsledku fantomatickou, i na sílu scelující malířské iluze působící magicky. Jako původně školený sochař vykazuje smysl pro plasticitu tvaru v ploše. Jestliže je základní rozvrh obrazu dán plošnou strukturou šablony, často vizuálně prostupující finálním dílem, jeho další fází je radikální prostorové prolamování forem. Vzniká dramatická scéna, která cosi ukazuje. Jednotlivé melancholické situace jsou si vzájemně sobě-podobné. Jako by vystupovaly z jediného zlého snu. Zpravidla jsou to postavy jednatelů uvězněné v nestabilních, rozpadajících se interiérech. Vztahy figur, věcí a prostoru jsou narušeny a logicky rozpojeny. Přesto je malířská iluze totalitně sjednocuje v jediný absurdní celek šířící stísněnost, neklid, nestabilitu a úzkost.
Celý iluzivní prostor obrazu je od samotného počátku rozkrýván a záměrně ukazován jako uměle aranžovaná, obsahově víceznačná situace. Všechny prvky kompozice včetně figur jsou přejatými fenomény reprodukovaného světa forem. Aby tuto distanční rovinu díla autor podtrhl, volí retro zdroje reprezentující dávno „mrtvý“ životní styl. Odkaz na pomíjivost, zmar a vanitás vytváří narativ chiméry. Noříme se tu do časově odlehlých zákoutí, záhybů a labyrintů nově aranžované minulosti, která referuje o ztrátě čehosi podstatného. Lidská zkušenost je tu otřesena a ztrácí závazné obrysy. Minulost se proměňuje v roztékající se zrcadlový obraz skrytých dějů a jejich pseudo-strůjců. To, co tu autor malířsky zpřítomňuje se dotýká zásadního tématu současnosti, kterým je problematika narušené reprezentace, dezinformací, fake news, konspiračních teorií, ale také rozpojení mezi vnitřním a vnějším světem prožívání. Přes vizualitu minulosti se Mráz dostává k neodbytnému pocitu současnosti.
Výstava nazvaná TERÁRIUM odkazuje svým názvem na omezený prostor lidské svobody. Distanční pohled autora sleduje rub retušovaného světa snů a potřeb, jímž jsou vymezeny křehké civilizační hranice. Rozkládá kánon konzumního štěstí. Odhaluje jeho temná zákulisí a spodní proudy. Obrazy samy se stávají malířskými procesy opakovaného upřesňování a zároveň negace vybraných námětů (destrukční protipohyb). Figurace prochází permanentním kolapsem, za kterým stojí všeobecné informační a komunikační zrychlení, globální zkrácení vzdáleností, mediální zrcadlení a v jejich společném stínu ztráta vztahu k věrohodnému světu v jeho bytostné pravdivosti a fyzické ověřitelnosti. Závazný svět fenoménů, to jak se jevil našim smyslům, je tu nejen negován, ale dokonale ztracen. Převrstven rozšiřující se cizorodostí a odcizením.
Již Martin Heidegger použil ve svém slavném díle Básnicky bydlí člověk termín „mašinérie komunikace“, když popisoval paradox blízkosti a dálky v souvislosti s lidským, potažmo vědeckým poznáním: „Kvapné odstraňování veškerých vzdáleností (…) nevytváří blízkost (…) Všechno se slévá v jednotvárný nedostatek jakéhokoliv odstupu. Což není toto smršťování, jež neponechává žádný odstup, ještě děsivější, než kdyby se vše nadobro rozletělo?.“ Lze lépe charakterizovat obrazy Michala Mráze, připomínající mrtvá skladiště lidských nadějí, terária, v nichž odumírá smysl dějin a kde se probouzí k životu fantom recyklovaného zklamání? Horror vacui se proměnil v neméně děsivý prostor informačního a konzumního přesycení. Jako bychom žili stejně barbarsky v jeskyni, pravda jen poněkud komfortněji zařízené.
Petr Vaňous
Michal Mráz sa narodil v roku1987. Napriek štúdiu sochy (ateliér Prof. Meliša a Doc. Hoffstädtera) na VŠVU v Bratislave sa napokon jeho primárnym vyjadrovacím médiom stala maľba. Na súčasnej podobe hybridnej maľby sa v začiatkoch podieľali najmä jeho street artové aktivity. Práve tento “street style” rebélie, vyjadrovanie sa k súčasnému stavu sveta dokázal pretransformovať do osobitej čiernobielej maľby aj v širšom stredoeurópskom kontexte. Vystavuje prevažne v zahraničí: Galerie Olivier Waltman – Paríž 2021, Kirk Gallery - Aalborg, 2020, ALB Galéria- Paríž, 2016. Od roku 2017 je každoročne pozývaný na veľtrhy: Art Miami, USA, Art Herning, Dánsko, Urban Art Fair, Paríž, Francúzsko. V r. 2013 bol finalistom Saatchi online Showdown a v r. 2012 bol nominovaný na cenu Artaq Urban Art Award. Jeho diela sa nachádzajú v mnohých významných zbierkach, napr. Lettenmayer collection. V zahraničí ho zastupuje Galerie Olivier Waltman a na Slovensku Galéria Čin Čin.
